Rasismus pod pokličkou – MNOHO SVĚTŮ

V dnešní době si málo z nás na ulici povšimne běžných rasistických útoků. Lehké poznámky přejdeme, od segregace Romů na školách odvracíme zrak a velké pogromy na základě rasové příslušnosti zasazujeme výhradně do minulosti. Ve skutečnosti je ale rasismus velký a stále aktuální problém, který má kořeny velmi hluboko a způsobuje neštěstí, jež si mnohokrát nejsme schopni ani uvědomit. Romové se s rasismem potýkali v historii mnohokrát. Jeden z ještě poměrně živých příkladů je deportace Romů do koncentračního tábora Osvětim II. – Birkenau. Kromě židovské otázky se během druhé světové války řešila totiž také tzv. cikánská otázka. Rozhodnutí o deportaci se vztahovalo nejen na Romy, ale i na míšence a neněmecké příslušníky romské skupiny balkánského původu. Samotný transport pak probíhal v letech 1942 – 1944. Ztráty na životech byly neuvěřitelně obrovské. Ze zhruba sto tisíc Romů žijících u nás za první republiky po válce přežilo jen pouhých 800 osob.

To je ale dávno, říkáme si. Naše společnost přece není a nemůže být založena na rasismu. Pojďme se ale přesunout blíže k současnosti, konkrétně do roku 1998. Tehdy se 15. 2. utopila v Labi žena jménem Helena Biháriová, matka čtyř dětí. Labe bylo v onom kritickém místě mnohem divočejší a silnější, než dnes, kdy na tom samém místě stojí malá vodní elektrárna. Z tohoto úhlu pohledu by událost byla označena za tragédii. Žena ale skončila v řece kvůli svému romskému původu, neboť byla napadena dvěma opilými rasisty, kteří jí nejdřív začali nadávat, pak ji fyzicky napadli a shodili do Labe. Helena neuměla plavat, a i kdyby to uměla, proud byl velmi silný. Na její volání o pomoc zareagovala novinářka ČRo Eliška Pilařová, která za ní skočila a pokusila se ji dostat ven. Záchrana se však nepovedla a Biháriová utonula v divoké a ledové řece.

Proč tady ale vlastně píšu o tomto konkrétním případu? Primárně kvůli následné reakci na událost. Společnost se po tomto činu rozdělila na dvě velké skupiny: první z nich vnímala čin jako vraždu s rasovým motivem a vyjádřili odpor k takovému jednání. A ta druhá? Ta druhá se víc než o pachatele zajímala o život Heleny Biháriové. Začali zkoumat její trestní rejstřík, způsob obživy, výchovu dětí a rodinnou situaci. Jednalo se především o určitá média, která čin interpretovala primárně tímto způsobem. Informace sbírala z anonymních zdrojů bez konkrétních důkazů. Trestní rejstříky pachatelů, ve kterých se vyskytovaly předchozí záznamy o útoku na lidi romského původu, zůstaly v pozadí. Trestu se tedy dvojice dočkala (8,5 roku a 15 měsíců), ale žalobce neuznal minulost s podobnými útoky a rasistické poznámky vůči Heleně Biháriové jako dostatečný důkaz pro rasové motivy.

V roce 2008 se v Havířově udál za účasti dvanácti maskovaných mužů hon na náhodně vytipované Romy. Útočníci málem zabili mladého chlapce, kterého kopali do hlavy i do dalších částí těla. Samotní lékaři tehdy oznámili, že zranění chlapce ukazovaly na vražedné úmysly, ale oddělení vražd krajské policie případ nepřevzalo. Řešila ho jen okresní kriminálka.

Oba tyto případy, a spoustu dalších, mají něco společného. I přes jasná doložení motivace těchto činů, jako například předchozí záznamy v trestním rejstříku pachatele a chování k napadené osobě, nebyly uznány jako trestný čin s rasovými motivy. V přístupu médií k Heleně Biháriové je pak zřetelně vidět paradox diskriminace. Orgány odmítly spojitost rasy a motivu vraždy, ale média naopak použila romský původ oběti a vynesla na světlo celý její předchozí život, jako by na něm při vraždě záleželo. To vše často z nedůvěryhodných anonymních zdrojů. Tuto strategii vnímám jako snahu takový čin nepřímo zmírnit. Proč by mělo záležet na její minulosti a stylu života, pokud něco z toho není přímým pojítkem s pachateli trestného činu? Řešil by se její předchozí způsob života, kdyby nebyla Romkou? Myslím si, že ne.

Rasismus je dnes obecně vnímaný, jako něco špatného, to je také správně. Neznamená to však, že před ním můžeme zavírat oči a dělat, že ho nevidíme, protože se nám nelíbí. Pokud problém přestaneme schovávat a potlačovat a budeme se mu schopni podívat přímo do tváře, možná zvládneme dojít ke skutečnému řešení situace. Zvládneme si přiznat pravé motivy slovních i fyzických napadení a vynést problémy na světlo – přesně tam, kde se jim tolik nelíbí. Pokud totiž budeme dále zatloukat pravé motivy pro vraždu, budeme se stále pohybovat na hraně porušení práva na život. Jednoho z nejzákladnějších lidských práv vůbec.

Autorka je studentkou FHS UK