Přejít k navigační liště

Už dlouho se zajímám o české školství a jeho výhody a nevýhody. Současná karanténní situace mě na jednu stranu (a teď to vyzní zle) dokonce těší – věřím totiž, že otevře spoustu diskusí ohledně vzdělávání, které už dlouho visí ve vzduchu. Jednou z nich je právě otázka maturit.

Maturita jako zkouška z dospělosti. Co ale ta profilová část maturit na naprosté většině gymnázií vlastně znamená? Vyberete si dva předměty, naučíte se na dvacet až třicet otázek, jednu si vyberete a patnáct minut si o ní povídáte. Pamatujete si něco za dva dny? Nejspíš ne. Naučí vás to něco kromě učení se ve stresu, případně lepšího rozvržení času? Ne.

Napadá mě mnohem lepší způsob skládání zkoušek: maturitní práce a její obhajoba. Umím si velmi dobře představit, jak/že si na začátku v polovině „třeťáku“ vyberu dva maturitní předměty, ze kterých budu psát maturitní práci. Budu mít určený počet slov i normostran a všechno navíc budu probírat se svým vedoucím maturitní práce, kterého si zvolím. Vyberu si například téma „Kostely a hřbitovy v Jilemnici“, jakožto dějepisné téma. Zkontaktuji se se svým učitelem dějepisu, který mi poradí, kde sehnat informace. A začnu psát. Termín odevzdání by byl například dva měsíce před termínem obhajoby. 14 dní před obhajobou přijde mně a maturitní komisi písemný posudek mé práce. A pak, při finální maturitní zkoušce, budu patnáct až dvacet minut obhajovat svůj text. Nezní to tak špatně, ne?

Tento způsob skládání maturitní zkoušky má obrovské množství výhod. Tou největší je podle mě to, že se maturant může do tématu ponořit a zpracovat jej opravdu profesionálně. Ne slepě přeříkávat občanské právo, složení mitochondrií nebo názvosloví alkanů, ale skutečně hovořit o tématu, které ho zajímá a utvářet vlastní závěry. Takové informace si bude pamatovat mnohem déle, než jen na délku hodiny strávené na chodbě a 15 minut sezení za stolem. Navíc se naučí spoustu věcí, jenž se mu budou hodit do vysokoškolského studia a dalšího života: rozvrhnutí dlouhodobé práce, ověřování informací, citování, práci se zdroji… to vše se dá naučit jen díky maturitě! O tom, že to může být užitečnější než psaní vypravování o dobrodružství s piráty, popis obrázku Josefa Lady nebo charakteristika Shakespearovy Ofélie ani nemluvím.

Další důležitá výhoda maturitních prací je motivace. Máte možnost najít téma, které vás zajímá a prohrabat se do hloubky. U obhajoby o tom můžete mluvit s nadšením. Nemusíte být vyklepaní týden předem z toho, že jste se málo naučili. Víte, že jste to zvládli. Navíc máte pořád svého vedoucího práce, se kterým své dílo můžete konzultovat. Úkolem učitele není vás ponížit, nýbrž pomoci vám k úspěchu.

Zdá se to jako utopie? Překvapení! Vše, co jsem teď popsal, současný zákon na gymnáziích a středních školách umožňuje už přes patnáct let. Nalezneme to v § 79 odst. 4 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb. školského zákona. Nicméně to pořád funguje výhradně na odborných školách, kde je to nejlepší způsob, jak dokázat potřebné znalosti v oboru. Ale proč to není běžné i jinde? Velmi dobře tuto situace vysvětlil Konstantin Sulimenko ve svém komentáři „Jak jako nebude maturita?! Má teď školství vůbec ještě smysl?“, kde napsal:

„…máme obsesivní potřebu všechno a všechny zkoušet…Zato nás zajímá, jestli děti sedí na zadku a připravují se na test. Úplně jsme přitom zapomněli na celou filozofii testování: poskytnout zpětnou vazbu a donutit to člověka dělat příště lépe. Místo toho prověřujeme znalosti, protože prostě chceme. Protože můžeme. Protože to tak bylo vždycky. My jsme tím přece projít museli, tak proč ne oni!“

Konstantin Sulimenko

Tento článek má vlastně úplně stejnou pointu. Měli bychom (místo snahy všechno a všechny zkoušet) spíše motivovat žáky do dalšího studia a zlepšovat jejich dovednosti…a to i během testů. Protože není přeci maturita taky součást vzdělávání?

Autor je student posledního ročníku gymnázia


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *