“V záznamech městských soudů je zapsáno, jak byli vyslýcháni, mučeni a nuceni k doznání a následně trestáni. Tyto vykonstruované procesy patří mimo jiné i s „hony na čarodějnice“ mezi nejtemnější okamžiky evropské historie.“
O nejstarší historii Romů a Romek toho víme jen málo, a to málo pochází z lingvistiky. Jazykovědci 18. století označili romštinu za jazyk blízce příbuzný jazykům novo-indickým. Což znamená, že předci dnešních Romů pocházeli z oblasti Indického poloostrova. V Indii dodnes žije skupina dómů, kteří jsou považováni za nejbližší příbuzné Romů. Dómové se tradičně živí jako řemeslníci a hudebníci, což naznačuje jistou kontinuitu ke způsobu obživy Romů v historii.
Proč odešli Romové z Indie zůstane snad navždy nezodpovězenou otázkou. Další souvislý historický pramen týkající se Romů pochází až z počátku 11. století z Konstantinopole. Romové a Romky měli přirozenou tendenci se usazovat tam, kde byla jejich práce žádaná. Vypovídá o tom například zmínka o romských kovářích na Peloponésu a některých ostrovech v Jónském moři. Zde se poprvé setkávají s křesťanskou vírou, o christianizaci Romů však máme jen útržkovité zprávy.
Přítomnost Romů na českém území můžeme jistě potvrdit od 14. století, avšak nelze ji zcela vyvrátit ani ve století třináctém. V období pozdního středověku byli Romové ve střední Evropě plošně známí, zmínky o nich se vyskytují v kronikách i úředních záznamech. Dočteme se například i o romských kovářích pracujících pro královské vojsko. Specifické uplatnění mají velmi často také romští hudebníci. Koncem 15. století začala Osmanská říše obsazovat jihovýchod Evropy, a tak se ve střední Evropě objevují nově příchozí skupiny Romů prchajících před Turky.
Pro další kapitoly romské historie se jako klíčové ukáže xenofobní jednání evropské společnosti. V souvislosti s rozmachem Osmanské říše a migrací Romů byli už od počátku 16. století hromadně považováni za turecké vyzvědače, tato obvinění však nebyla založena na žádné historické skutečnosti. V celé habsburské monarchii byla vydávána nařízení, která měla cikány ze země vypudit. V záznamech městských soudů je zapsáno, jak byli vyslýcháni, mučeni a nuceni k doznání a následně trestáni. Tyto vykonstruované procesy patří mimo jiné i s „hony na čarodějnice“ mezi nejtemnější okamžiky evropské historie.
Přestože byli Romové a Romky oficiálně nežádoucími obyvateli monarchie, byli v běžném venkovském životě na Slovensku romští zemědělci zapojeni do hospodářských struktur. Romové usazení v Horních Uhrách už po několik generací často žili usedlým způsobem života, a tak zemská správa v 17. století uznává již pro usedlé a polousedlé Romy status quo. V průběhu první poloviny 18. století bylo takto několik rodin tolerováno i na Jižní Moravě. Ovšem v této době je u nás nutno mluvit o značné výjimce, protože plošně se stále zhoršovaly obecné perzekuce vůči Romům. Avšak v druhé polovině 18. století je zaveden nový přístup ze strany centrální státní správy a přichází snaha o usazování Romů a sloučení se žádoucím způsobem života ostatních obyvatel. Tento přístup však měl způsobit úplné kulturně – společenské splynutí s majoritou. Asimilační tendence se projevovaly vedle důsledné evidence i diskriminačními opatřeními, jako odebírání dětí romským rodinám, omezování sňatků či potlačování romského jazyka. Tato opatření ale také znamenala oficiální umožnění trvalého usídlení a výkonu práce.
V 19. století na naše území emigrovalo množství kočovných skupin Romů, které se svým způsobem života řadily mezi společensky problematické skupiny. Bylo vydáno Nařízení o potírání cikánských potulek. Restriktivní opatření vůči neusedlému obyvatelstvu zůstala v českých zemích platná ještě řadu let po rozpadu Rakouska – Uherska.
Dvacáté století přineslo hrůzy druhé světové války, kdy nacisté perzekuovali a fyzicky likvidovali romské obyvatelstvo. V komunistickém Československu měla být tato část dějin oficiálně zapomenuta a vědomí o ní existovalo jen jako tichá bolestná vzpomínka mezi přeživšími Romy. Po válce se do českých zemí vrátilo jen asi 500 českých a moravských Romů a Sintů. Mnozí Romové ze Slovenska přišli o své domovy, a tak odešli do českých zemí. Komunistické Československo se rozhodlo tzv. cikánskou otázku řešit dle koncepce východního bloku asimilací cikánského obyvatelstva. Roku 1958 vstoupila v platnost Směrnice pro práci s cikánským obyvatelstvem a Zákon o trvalém usídlení kočujících osob. Život Romů se odehrával na pozadí této koncepce až do roku 1968, kdy se vlivem uvolnění politických poměrů dostala i jim možnost podílet se na řešení vlastních problémů. Společenská problematika Romů začala být formulována po roce 1989 v nové demokratické společnosti.
Demokratická společnost však neznamená společnost bez problémů. Romské obyvatelstvo je stále z části diskriminováno. V novodobé historii přišla také další překážka: hromadné zavírání továren na přelomu tisíciletí. To znamenalo vysokou nezaměstnanost a další problémy přetrvávající dodnes.
Článek čerpal informace z publikace Druhá směna. Jak využívat dějiny Romů ve výuce na 2. stupni ZŠ. Romea, Praha 2015.