Úplně na začátku bych chtěla poznamenat, že umělé přerušení těhotenství není sranda. Není to příjemné, je to závažný zákrok, který má dopad na celé tělo. Neexistuje žena, která by chtěla potrat podstoupit. Já osobně bych byla šťastná, kdyby už žádná žena na světě nebyla nikdy v situaci, kdy by musela umělé přerušení těhotenství zažít. Zákaz ani omezení přístupu k potratům ale nejsou řešením. Nikdy.
Právo rozhodnout se
Lidé mají tendenci vnímat dějiny jako vývoj kupředu. Když se narodíte do nějaké společnosti, bere ji jako normu, něco, co se nemůže zhoršit. Když se narodíte do demokracie, věříte, že v ní budete žít celý život, že se to nezhorší. Když se narodíte do země, která má určitou úroveň ochrany lidských práv, věříte, že taková práva vám nikdo nevezme. Jenže tak to bohužel nefunguje. Lidská práva tu nejsou proto, že jsou přirozená, že je každá společnost přirozeně uznává. Ne. Lidská práva tu jsou proto, že si je lidi v minulosti vybojovali. A, ano, můžeme o ně zase přijít. A to se týká i ženských práv.
Ženská práva neznamenají nová práva, něco navíc, co mají ženy. Ne. Ženská práva jsou taková práva, která ženy potřebují, aby dosáhly na stejnou úroveň lidských práv jako muži. Lidská práva totiž mají své kořeny například v Deklaraci práv člověka a občana vzniklé za francouzské revoluce. Jenže tato práva se nevztahovala na ženy. Jednalo se doslova o práva „muže a občana“. Když Olympe de Gouges na tento fakt upozornila svou Deklarací práv ženy a občanky, muži se jí vysmáli, a nakonec ji popravili. Takže lidská práva začínala jako práva mužů. I Všeobecná deklarace lidských práv byla nejdříve formulována jen pro muže. Až ženské organizace zasáhly a vydobyly si jiné znění. Místo „každý muž“ (every man) tak můžeme číst „každý“ (everyone) v anglickém znění. Francouzi jsou trochu pozadu, ti dosud používají místo lidských práv práva muže („droits de l‘homme“). Takže proto potřebujeme výslovně práva žen, neboť se s nimi jinak nepočítá. Bylo nutné výslovně říci, že ženy mají nárok na stejné školní osnovy, stejné právo ke svému státnímu občanství, ke svému majetku a podobně. No a pak, na rozdíl od mužů, bylo potřeba výslovně uvést, že mají právo svobodně rozhodnout o svém těle, o počtu svých dětí a o časovém odstupu mezi nimi. Právo rozhodnout se, kdy bude těhotná a kdy se stane matkou. Mezinárodní právo lidských práv skutečně toto ženám zaručuje.
Kam vede omezení potratů
Každá země má trochu jiné zákony ve vztahu k rozhodování o vlastním těle. A tak se můžeme velmi jednoduše podívat, kam vede omezení umělého přerušení těhotenství, obecně řečeno potratů. Nepřekvapivě nacházíme hororové příběhy…dětí. Například v Peru v roce 2003 řešila Komise pro lidská práva případ, kdy 17 letá dívka byla nucena donosit dítě, které nemělo šanci po porodu přežít déle než pár dní. Potrat jí nebyl dovolen, protože v Peru není možné ukončit těhotenství, pokud není ohrožen život matky. Takže tato 17 letá dívka byla donucena dítě donosit a čtyři dny kojit, dokud dítě neumřelo. V sedmnácti letech! Další krásný případ je z Argentiny z roku 2007, kdy opět nezletilá dívka s mentálním postižením byla znásilněna svým strýcem. Nemocnice ji odmítly poskytnout přerušení těhotenství, přestože na to měla dívka dle argentinského zákona nárok. Další příklad je opět z Peru z roku 2009. Šlo opět o nezletilou dívku a opět šlo o případ sexuálního zneužití. Když tato dívka zjistila, že je těhotná, pokusila se o sebevraždu. Neúspěšně. V důsledku jejího poranění se stalo těhotenství velmi nebezpečné, ale nemocnice opět odmítly pomoci. Po třech a půl měsíci dívka potratila a mohla konečně podstoupit operaci. Bohužel, pozdní operace vedla k tomu, že dívka zůstala paralyzována od krku dolů. No a můj nejoblíbenější příklad je z Polska z roku 2012. Dívka ve věku 15 let byla znásilněna stejně starým chlapcem. Měla štěstí, protože znásilnění bylo dost brutální na to, aby zanechalo na jejím těle modřiny. Díky modřinám jí policie a státní zástupce uvěřili, že byla znásilněna a vydali jí „certifikát o znásilnění“ (to fakt existuje!). Takže podle polských zákonů mohla v pohodě dojít do nemocnice a dosáhnout umělého přerušení těhotenství, protože samozřejmě následkem znásilnění otěhotněla (muži, kteří znásilňují, si většinou s početím nedělají velkou hlavu). Jenže! Každý lékař a lékařka v Polsku mají nárok na svůj názor a pokud v souladu se svým svědomím nesouhlasí s potraty, nemusí je vykonat. Takže dívka měla obrovský problém sehnat nemocnici s lékaři a lékařkami „bez svědomí“. Bohužel, to nebyl jediný problém. Nemocnice se snažila dívku přesvědčit, aby si dítě nechala, neustále se vymlouvali, že není vhodný lékař přítomen, a nakonec pozvali kněze, aby to dívce rozmluvil. Stala se z toho obrovská mediální událost, soukromé číslo dívky se zveřejnilo, a tak dívce začaly psát tisíce lidí, aby si to dítě nechala. Dívku dokonce lidi přepadávali na ulici, když odcházela z nemocnice. Matka na ně zavolala policii. A co se nestalo? Policie odvezla dívku do dětského domova, protože měla pocit, že matka na ní tlačí, aby si dítě nenechala. Nezapomínejme, že dívce ubíhaly dny, kdy mohla podstoupit potrat legálně. Nebudu vás napínat, nakonec se to podařilo. Hurá, dívka teď může žít šťastně. Tedy asi spíš má trauma na zbytek života. Jako by nestačilo, že jí někdo znásilnil. Vidíte ten problém? Přestože měla důkaz o svém znásilnění (což většina obětí znásilnění nemá), přestože jí zákon zaručoval, že může potrat podstoupit (což od 22. října díky polskému Ústavnímu soudu už nezaručuje), stejně si musela projít totálním peklem. Proč? Protože lidé nerespektovali její rozhodnutí. Protože si lidé myslí, že mají právo vnutit dívce těhotenství. A proto tento horor. Kdybyste si to chtěli přečíst celé, tak si najděte případ Evropského soudu pro lidská práva P. a S. proti Polsku (stížnost č. 57375/08 z 30. října 2012).
Ve skutečnosti nejde o potraty
Už tedy víme, jaký výsledek má omezování přístupu k umělému přerušení těhotenství. To ale není všechno. Potrat je jen jedním dílkem v mozaice. Další dílky tvoří dostupná antikoncepce, kvalitní sexuální výchova a stíhání genderově podmíněného násilí na ženách. Jak to spolu všechno souvisí?
Neznalost ohledně vhodného a hlavně bezpečného sexuálního chování souvisí se sexuálním násilím a nerespektováním nesouhlasu k sexuálnímu chování. A hlavně neznalost podmínek početí vede, no, k početí. Takže jakákoli snaha omezovat, zakazovat a jinak znemožňovat přístup ke kvalitním informacím ohledně sexuálního chování nevyhnutelně vede k nežádoucím těhotenstvím.
Dostupná antikoncepce je nezbytností při předcházení nechtěného otěhotnění. Nikdo nechce, aby se potraty staly běžnou formou zabránění nechtěného těhotenství. Na to jsou příliš náročné pro tělo ženy a nebezpečné jejímu zdraví. Mohou také snižovat možnost dalšího bezpečného těhotenství. Takže dostupná antikoncepce je nezbytností ke snížení množství potratů.
Třetí nezbytnou složkou je takové stíhání genderově podmíněného násilí na ženách, že se ženy nebojí vyhledat pomoc. Nemocnice, policie, státní zastupitelství i soudy musí umět citlivě zacházet s obětmi, aby pro ně vyšetřování nebylo ještě více traumatizující. Pokud to nedělají, snižuje se množství osob, které jsou ochotny násilí nahlásit. Pokud je příliš velké množství případů, které zůstanou nepotrestány, vede to k většímu sebevědomí pachatelů. Projde jim to jednou, projde jim to podruhé, projde jim to vždy. Špatně prováděné vyšetřování a malá podpora obětí tak vedou k většímu počtu případů násilí. A osoba, která znásilňuje, si s antikoncepcí hlavu neláme.
Ke snížení počtu potratů je tak naprosto nezbytná dostatečná sexuální výchova, dostupná antikoncepce a úspěšné trestání pachatelů genderově podmíněného násilí na ženách (znásilnění). Naopak, snaha o odstranění každého jednoho dílku vede ke zvýšení počtu nechtěných těhotenství. Čím méně dílků je splněno, tím více nechtěných těhotenství máme. Takže země, které bojují proti kvalitní sexuální výchově (např. Maďarsko, Slovensko, Polsko), dostupné antikoncepci a stíhání genderově podmíněného násilí (např. Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko) neusilují o snížení počtu potratů, ale o zvýšení počtu nechtěných těhotenství. Pokud navíc omezují přístup k potratům (Polsko a neustále snažící se Slovensko), pak je zřejmé, že jim nejde o ochranu nenarozeného života, ale o co největší utrpení žen v podobě nucených těhotenství. Vzhledem k tomu, že žena nemůže jen tak svoje dítě opustit, je jasné, o co tu jde.
Všichni, co usilují o omezení přístupu k potratům, usilují o zhoršení života žen, donucení jich k těhotenství a mateřství a zničení jejich svobody.
Závěrem
Na závěr tedy shrnuji. Za prvé, ženy mají právo na to rozhodovat o čase a počtu svých těhotenství. Jakmile toto právo ztratí, přichází i o další svá práva jako právo na vzdělání nebo svobodnou volbu povolání. Za druhé, ve společnostech, které odsuzují potraty a snaží se je omezovat, trpí především mladé dívky. Za třetí, omezení počtu potratů je možné lepší sexuální výchovou, dostupnou antikoncepcí a stíháním sexuálních trestných činů. Společnost, která místo těchto kroků omezuje potraty, nechce „chránit nenarozené děti“, ale ublížit (mladým) ženám.
Fotografie: Kateřina Fleknová.
Fotografie byla pořízena na demonstraci před slovenskou ambasádou dne 7. 7. 2020
Část textu byla publikována jako příspěvek na sociálních sítích časopisu Heroine dne 31. října 2020.
ČLÁNEK JE SOUČÁSTÍ WEBU